Oheň na Vimperském náměstí 1904 

Současný zdroj, rok 2021 a zpracování - fb stránky úžasných lidiček: Stará Šumava a kousek Českého lesa je ve městě Kašperské Hory - velice děkujeme. Určitě si přečtěte jejich nádherné a pravdivé příběhy o Šumavě :-) 

"Vzpomínáš si na ten požár Vimperka na začátku století?"............ Protáhlé vimperské náměstí klesá dosti prudce z kopce dolů a jeho dnešní podobu předurčil ohnivým štětcem katastrofální požár v roce 1904. Není jistě v Čechách člověka a čtenáře novin, který by nebyl slyšel o hrozné požární katastrofě, zachvátivší pošumavské město Vimperk. Požár neobyčejných rozměrů ožebračil právě tu nejchudobnější část obyvatelstva a prvými milodary, jež se sešly ve prospěch pohořelých, zabráněno bylo stěží nejkrutší bídě.

Zvláštní směs různých architektonických stylů různých období, které můžeme na náměstí spatřit, je způsobená rekonstrukcí po rozsáhlém požár roku 1904. Ten zničil přibližně polovinu měšťanských domů kolem náměstí a zbytku domů poškodil nadzemní části. Štíty z doby renesance, baroka i starší byly při rekonstrukci nahrazeny povětšinou secesní architekturou a původní zůstaly jen sklepy. Orientace protáhlého náměstí budící dojem rozšířené ulice není náhodná. Ulice, které pokračují z náměstí, totiž svěřovaly k Horní a Dolní městské bráně. To bylo ve středu 24. července roku 1904, zrovna v horkém létě a město Vimperk na Šumavě bylo postiženo ničivým požárem. Z nezjištěných příčin začal před dvanáctou hodinou z domu číslo popisné 34 na vimperském náměstí stoupat černý kouř. Díky doškovým střechám, panujícímu suchu a silnému větru se oheň velice rychle rozšířil. Do dvou hodin stálo v plamenech 48 domů na náměstí i v předměstí.

Šestnáct hasičských sborů z Vimperka a okolí za pomoci 32 požárních stříkaček zdolalo požár po urputném dvaačtyřicetihodinovém boji. Přičemž bylo zapotřebí celkem 4 100 metrů hadic a toto důkladné kropení střech domů v dolní části náměstí a tehdejší Radniční ulice (dnes ulice Svornosti) zabránilo, aby požár zachvátil celé město. Oheň se zastavil až u domu č.p. 8 na jedné straně a u domu č.p. 41 na straně druhé, postiženy byly ještě domy v okolí náměstí, zejména na západě a severu. Dolní část města zůstala uchráněna. Při ohni uhořelo pět lidí a mnozí další si odnesli četné popáleniny a jiná zranění. Bez přístřeší, potravin, oblečení a základních prostředků zůstalo celkem 248 rodin, které čítaly 1040 rodinných příslušníků.

Požár náměstí způsobil vedle nezměrného lidského neštěstí také velké materiální škody, které dosáhly výše okolo 700 000 rakouských korun. Z pojistek mohlo být ihned vyplaceno pouze 156 000 korun. Proto rychle ustanovený výbor, který měl na starosti pomoc postiženým požárem, vyhlásil sbírku, která měla pomoci těm, kteří přišli o všechno. Výzva byla úspěšná, podařilo se nashromáždit 201 000 korun (včetně 10 000 korun od samotného císaře) a k dispozici bylo dalších 100 000 korun státní bezúročné půjčky, která se nakonec změnila na dar postiženým. Jen tak se mohlo stát, že již po roce byly téměř všechny domy na vimperském náměstí obnoveny.

Šumavské proudy, noviny vydávané v sousedním městě Prachatice, 1. října 1904 napsaly:

Často si ohněm postižení stěžují, že obec vimperská nespravedlivě rozděluje podpory. Chudí lidé dostávají všelijaké hadry a pár krejcarů, a tím jim má být spomoženo. Bohatí pak, kteří snáze škodu nesou, dostávají podpory, že si za ně pořizují nádherné zbytečné věci. Na místě, co by se mělo pomoci těm nuzným, když peníze jsou, rozdělují otcové města peníze mezi sebe. Z druhé strany, ať bohatí, ať chudí, když podpory dostanou, většinou vše propijí, a tak veškeré peníze pomalu stahují hostinští a pivovary."

Bylo to několik let po ničivém požáru na náměstí ve Vimperku v roce 1904, kde při jeho likvidaci nestačila voda z Křesánovského potoka a koryto Volyňky bylo hodně vzdálené. To byl jeden z důvodů vybudování požární nádrže na Vodníku, kdy město získalo na jedné straně účinný nástroj na zdolávání požárů, na druhé straně koupaliště, na kterém se kdysi jezdilo i na loďkách.

Pohlednice zachycuje stav už po některých záchranných pracích. Lze si všimnout trámů podepírajících stěny domů, aby zabránily jejich pádu. Rovněž složené dřevo napovídá, že fotka nebyla pořízena bezprostředně po požáru. Požár v tomto roce znamenal pro urbanistické řešení Vimperka značný předěl. Staré dřevěné domy byly nahrazeny novými zděnými a náměstí získalo současný vzhled.

Zdroj VONDRÁČEK, Karel: Národní jednoty Pošumavské 1884-1934. Praha 1934 STARÝ, Václav. BENEŠ, Antonín. SOLAR, Jan: Vimperk - Město pod Boubínem. České Budějovice:

Jihočeské nakladatelství 1978....

NÁVŠTĚVA CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA VE VIMPERKU NA ŠUMAVĚ....

Od 15. října 1893 začal provoz na trati Strakonice - Volyně - Vimperk. Největší slavnost k příjezdu prvního vlaku byla uspořádána ve Vimperku, ke které se sešli přední zástupci samosprávy a různých spolků. Přivítali první vlak, ve kterém přijeli i rakouský ministr obchodu Oliver Becquehem a český místodržící František Thun, kteří potom za zpěvu pěveckého spolku Frohsinn pojedli na velké slavnostní hostině a mohl se pozvat císař František Josef I. do města Vimperka.....

V září 1905 se František Josef I. vydal do Štěkna na Strakonicku. "Byl to nejdelší pobyt tohoto císaře v Čechách. Přijel vlakem, navštívil Strakonice, Vimperk a na závěr i Plzeň. Po této události se mohla plánovat návštěva císaře ve Vimperku. Veškeré spolky vyzvaly své členy, aby zrevidovali stav spolkových stejnokrojů a všude se začalo s čištěním a kartáčováním vší té parády. Ostrostřelci se cvičili v pochodovém defilé a odpalování slavnostních salv. Nikdy to ovšem docela neklaplo, poněvadž mnozí staří páni zavírali při střílení oči a následkem toho se výstřely často i o minutu zpožďovaly. Nakonec bylo dohodnuto, že zmínění při císařově návštěvě mohou sice asistovat, ale nedostanou žádné patrony; cvičili tedy jen různé manipulace se zbraní, aniž by mělo dojít k nějakému kouřovému či zvukovému efektu. Občané byli vyzváni, aby ozdobili své domy, spolky a korporace se hlásily do slavnostních špalírů po trase mocnářovy cesty, jejíž pořadí

pak bylo uveřejněno v místních novinách. Nakonec se spojila s vojenskými manévry na Strakonicku. Velké císařské manévry a cesty po Čechách byly nejdelší dobou pobytu panovníka Rakousko-Uherské monarchie v historii Čech. Císař přijel z rakouského Ischlu do Českých Budějovic 2.9.1905 vlakem. Pak pokračoval do zastávky Štěkeň (nyní Čejetice), odtud kočárem do Windisch-Graetzova zámku na stálé ubytování ve Štěkni. Ve dnech 4. až 7. 9. 1905 probíhaly v okolí Štěkně vlastní vojenské manévry všech druhů vojsk v počtu kolem 70 000 vojáků a 117 vlaků přivezlo vojsko. Strakonice císař navštívil dopoledne 8.9.1905, odpoledne odjel vlakem přes Volyni, aby byl přivítán ve Vimperku, kde se na vimperském zámku setkal s Adolfem Josefem Schwarzenberkem.

Byl nádherný jasný letní den, když císařův vlak dorazil na vimperské nádraží. K jeho přivítání bylo všechno důkladně přichystáno. Po pozdravném projevu tehdejšího starosty Dominika Iglera, představení význačných osobností města císaři a obvyklém ceremonielu zaujal mocnář místo v kočáře taženém koňským šestispřežím, které osobně kočíroval sám kníže Schwarzenberg, který tímto plnil vrchnostenskou povinnost k císaři. Ozdobené ulice při panovníkově cestě městem kromě hasičů, veteránů, ostrostřelců a spolků mnohdy s vlastními prapory a kapelami, jejichž členové byli velmi často krojováni, lemovaly i davy nadšených diváků, provolávajících "Sláva" nebo "Hoch". Dnes je již těžké rozhodnout, zda u těchto diváků převažovala prostá touha po parádní podívané či jestli se jednalo o upřímnou touhu vidět a pozdravit svého panovníka. Rozhodně bylo nač se dívat - slavnostní livreje komorníků, kočích a ostatních dvorních zaměstnanců, stejnokroje ministrů i barevné uniformy osobní gardy a generality, to vše tvořilo barvitý obraz poskytující vytržení z všedního dne. Relativně novým jevem bylo vhazování písemných proseb do císařova kočáru (mimochodem - svědčí to o tom, že mocnář se neodděloval od špalírů kordonem těžkooděnců, jak jsme toho svědky při současných jízdách státníků městskými ulicemi). Mnohdy se žadatel nestrefil a list spadl na dlažbu. V takovém případě císař přikázal zastavit a tělesný myslivec mu žádost podal; nemůže být asi pochyb o tom, že zprávy tohoto druhu k mocnářově popularitě ještě více přispívaly. Tvrdošíjně se udržující víra, že František Josef neuměl pořádně česky, patří do říše historických bajek. Císař odpovídal v řeči, kterou byl osloven, a do pamětních knih se zapisoval českou nebo německou formou svého jména podle toho, o jaký ústav se jednalo.

Když 8. září 1905 ocenil císař František Josef I. ve Vimperku Franze Steinbrenera, tehdejšího velitele vimperských hasičů, zlatou přilbou, vzdal tím vlastně hold nejen vimperským hasičům, kterým při požáru náměstí vyhořela zbrojnice a s ní majetek v hodnotě 2 250 rakouských korun, ale i všem, kteří s nasazením vlastního života pomohli požár uhasit. Rovněž navštívil císař František Josef I. knihtiskárnu Johanna Steinbrenera a předal mu rytířský řád Františka Josefa. Pro přesuny na dlouhou vzdálenost používal císař pochopitelně vlak. Pokud se jednalo o oficiální výjezdy, pak měl k dispozici celkem pět vlakových souprav. Tyto byly označeny rakouským orlem či vlajkou, ale pokud císař vyjel za hranice nebo do Uher, byly výsostné znaky odstraněny.

Panovníka na cestách doprovázelo zpravidla několik členů dvora, popř. některý člen vlády a pochopitelně množství dalších lidí, sloužících, nosičů atd. včetně všech osobních císařových úředníků. Při cestách na manévry byl k vlaku připojen i jídelní vůz. Veškerá zavazadla tvořilo množství velkých, železem pobitých kufrů, na které byl vyčleněn někdy i zvláštní vagón.

Vlastní pobyt císaře byl pečlivě naplánován, nechyběly za žádných okolností vojenské přehlídky, časté bylo slavnostní otevírání čehokoliv, zpravidla vždy a všude dával císař audience a hostiny pro několik desítek lidí, zvláště při manévrech. Ještě připomeňme, že panovník dodržoval svůj zaběhnutý rytmus dne i na cestách - zavčas vstával, vyřizoval akta, pravidelně obědval, dával audience, kolem páté odpoledne se podávala večeře a kolem deváté se již mocnář ubíral ke svému nočnímu odpočinku.

O TISKAŘÍCH VE VIMPERKU NA ŠUMAVĚ....

Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...(Ladislav Stehlík Země zamyšlená)Vimperk voněl řadu staletí tiskařskou černí a za tu dobu se odtud rozeběhly do světa tisíce a miliony knih. Knihy větší, menší i úplně miniaturní, závažné i zábavné, velkých autorů i zcela neznámých pisálků. Tradice velká a zvučná jako zvon. Johann Alakraw byl učedníkem knihtiskaře Mayera z Pasova, kterého do tohoto řemesla zaučoval sám Johannes Gutenberg. Alakraw pocházel z Pasova a do Vimperka přišel v roce 1484. Vydal tu tři tisky během jednoho roku. Je možné, že kdyby Vimperk nebyl povýšen na město, Alakraw by do něj nezavítal. Povýšení na město bylo pro Vimperk samozřejmě velká událost. Proběhlo v roce 1479 a učinil tak král Vladislav II. Johanna Alakrawa k tomu, aby navštívil Vimperk, vedlo pravděpodobně to, že Pasov byl v roce 1482 poničen ohněm i střelbou, knihtisk byl na čas pozastaven a tak hledal nějaké poklidné město, kde by se mohl věnovat svému řemeslu. K tomu, aby tu mohl provozovat svou živnost, musel mít souhlas od místního hradního pána Petra Kaplíře ze Sulevic, který Alakrawův pobyt povolil. Dlouho zde ale nezůstal. V roce 1485 se vrátil zpět do Pasova, kde byla po jeho knihách daleko větší poptávka. Tiskárnám se na jihu Čech dlouho nedařilo.V Jindřichově Hradci se v roce 1613 kratičce mihl knihtiskař Kryštof Hangenhoffer. Nevydržel tu však ani celý rok a na trvalejší tiskařskou kapitolu si hradečtí museli počkat dlouhých sto let. Jeho plán se mu však nevyvedl, rozdíl mezi biskupským centrem a podhorskou provincií byl pro jeho záměry až příliš nelítostný. Než svůj lis odtáhl zpátky, stačil vytisknout tři památné tisky: dva latinské (Pseudo-Augustinus, Albertus Magnus) a jeden český: Minucí (tj. kalendář s vyznačením dní vhodných pro pouštění krve) na rok 1485 od Vavřince z Rokycan. Byla však dlouhá a ve srovnání s ostatními jihočeskými městy i slavná. V letech 1713-1716 tu pokoušel podnikatelské Štěstí Jan Václav Svoboda, po něm Jan Bedřich Jakeš (1719-1734) a F.A. Schö nstein (1734-1737). Budějovicko-vodňanského konkurenta Jana Petra Kyncla (1728-1733) se příliš obávat nemuseli. Základem jindřichohradecké produkce byly osvědčené modlitební knížky, poutní tisky a programy divadelních představení v místní jezuitské koleji. Kvalitnější tituly byly tištěny na speciální objednávku blízkých klášterů. Na tuto tradici navázal i rod Hilgartnerů, do jehož rukou se tiskárna dostala v roce 1737 a vydržela v nich až do poloviny 90. let 18. století. Nejznámějšímu z nich, Ignáci Vojtěchu Hilgartnerovi, přinesl obrovský úspěch Kochemův Nebeklíč (první vydání 1759, po něm následovaly desítky vydání trvalejších). Jan Steinbrener byl pro město Vimperk zajisté významnou osobností. Byl to velice pilný, pracovitý, cílevědomý a dobrosrdečný muž. Zasloužil se nejenom o rozvoj města, ale nadto zajistil práci mnoha lidem. Narodil se 17. července 1835 ve Vimperku. Vyučil se knihařství v Krumlově a poté cestoval po Rakousku a Německu. Na své rodné město Vimperk však nezanevřel a opět se do něj vrátil. V roce 1855 si otevřel knihařskou dílnu a krámek. Využil k tomu dům svého otce, dodnes známý jako "Dům u slona". Tento dům stál v tehdejší Školní ulici a měl čp. 3. Svůj název získal tím, že na stěně byl namalovaný slon. Jan Steinbrener postupně svou ţivnost úspěšně rozšiřoval. V roce 1867 měl čtyři pomocníky, o tři roky později už zaměstnával patnáct osob. Tou dobou dílnu obohatil malý ruční tiskařský stroj a bylo založeno vlastní nakladatelství modlitebních knih. Roku 1871 k tomu přibyl ještě malý stroj pro rychlotisk. Následující rok byla otevřena vlastní knihtiskárna. Podnik se rozrůstal, proto není divu, že roku 1875 bylo v knihtiskárně zaměstnáno 40 zaměstnanců. Tiskárna vlastnila dva stroje pro rychlotisk a jeden ruční tiskařský stroj, v knihařství bylo v provozu devět strojů. Také byla prováděna vlastní výroba bronzového zboží. Podnik se čím dál tím více začal prosazovat i v zahraničí. Ve Vídni byl otevřen nový sklad a také se dosáhlo spojení s americkými závody. V roce 1875 bylo zřízeno nakladatelství kalendářů. Roku 1883 se vyšplhal počet tiskařských strojů na 47. Také rapidně vzrostl počet zaměstnanců, a to na 230 lidí. O sedm let později bylo v chodu 10 tiskařských strojů a firma zaměstnávala již 400 osob. Podnik prokazatelně vzkvétal, a proto brzy bylo potřeba zajistit další prostor. K tomu měla v roce 1887 posloužit nová továrna, nazývána "Janovo údolí". . Jednalo se o skupinu domů známých pod názvem "Maria Pomocná". Zde byla postavena nová budova pro tiskárnu, která byla zřízena speciálně pro tisk kalendářů. Tisklo se tu na tehdy nejmodernějším rotačním stroji, který umožňoval dvojbarevný tisk. K roku 1930 vlastnila firma Jana Steinbrenera největší novodobé knihařství v zemi, knihtiskárnu, nakladatelství, továrnu ke zpracování kovu a zhotovování kování pro vazbu knih a zlatotepectví, ateliéry pro malířství a rytectví, šest strojíren pro vodní pohon a čtyři strojírny poháněné parou. Počet zaměstnanců se vyšplhal téměř na tisíc pracovníků, kteří obsluhovali více než 400 strojů. Po pádu totalitního režimu došlo k privatizaci tiskáren. Bohužel se jim od tédoby příliš nevedlo. Tiskly se převážně vizitky, tiskopisy, plakáty, svatební oznámení apodobně. V roce 2003 tiskárny Stráž zanikly. V roce 1992 byla uskutečněna snaha obnovit tradici, kterou v tomto městě založil Jan Steinbrener. Potomek tohoto významného vimperského rodáka, Johannes Jörg Steinbrener se spolu s místním podnikatelem Reném Rückerem rozhodli založit malé tiskárny pod názvem J. Steinbrener, Vimperk, s. r. o. Jejich podnik měl sídlo ve Steinbrenerově ulici, v domě čp. 3, tedy v domě "U Slona", ve kterém začínal se svou živností i Jan Steinbrener. Vydali několik knížek, převážně pro dětské čtenáře. Bohužel i tato tiskárna v roce 2008 skončila.A ještě pověst....Prorocká kniha Steinbrennerů. Když přišel první Steinbrenner do města Vimperku, přinesl si s sebou také starobylou knihu Proroctví slepého mládence, na jejímž titulu se skvěl letopočet 1760. Často v ní rodina listovala, ale nejvíce je zaujalo toto: "V čase, kdy jeden pán déle než šedesát let bude vládnout nad Čechami, dojde vraždou jednoho knížete k velké válce. Tím počínaje, nebude už možné, aby si lidé porozuměli. Dvojí lid bude v Čechách žíti. Přijde opět velká válka mezi lidmi země. Německo se promění ve zbořeniště a jenom oblast Modrých kamenů bude ušetřena. Ti, kteří mluví jinou řečí, opustí zemi a v Čechách bude jenom jeden lid žíti." To do posledního písmena se naplnilo a tiskařský rod už ve Vimperku nežije. Kéž by rozuměli proroctvím všichni a uvarovali se utrpení!Zdroj KNEIDL, Pravoslav. Vimperská tiskařská tradice 1484-1984. Praha: Československý spisovatel, 1984, Prorocká kniha Steinbrennerů Proroctví slepého mládence, 1760 STEINBRENER, Jan. J. Steinbrener ve Vimperku 75 let: 1855-1930: Památné listy. Ve Vimperku: J. Steinbrener, 1930,